Klementinum v době obleženi Prahy od Prusů v roce 1757

A. Podlaha: Rukopisné paměti koleje Klementinské z roku 1757

Rukopisné paměti koleje Klementinské (Literae annuaeu) obsahují zajímavé zprávy o osudech koleje této za obležení Prahy od Prusů r. 1757., jež ve věrném překladě z latinského originálu podáváme:

„Kdežto vojsko rakouské, rozložené po hranicích království od hrabství Kladského až k Lužici, posud v zimních svých bytech se nalézalo nepřítel shromáždil rychle vojsko a 7. dubna vtrhl do Čech ze dvou stran: ze Žitavy k Frydlandu a přes Krkonoše k Trutnovu. Tu teprve FM Browne dověděv se o tom, vytáhl dne 24. dubna z Prahy nepříteli vstříc, avšak nepřítel obsadil již Liberec, kde svedl bitku se 7000 muži našeho vojska, jimž velel Lascy, a z nichž 600 padlo. Odtud pak pronikl až k Budyni. Naše vojsko bylo nuceno před přesilou nepřátelskou ustupovati a hojné zásoby spíže na různých místech nashromážděné v rukou nepřátelských nechávati. Jakmile zprávy o tom došly do Prahy, opustili přemnozí obyvatelé s majetkem svým narychlo město ; z téže příčiny byly dne 28. dubna rozpuštěny školy. Novicové jesuitští odjeli s představenými svými do Opařan. V koleji zůstalo toliko šedesát kněží s několika koadjutory. Posledního dne měsíce dubna vévoda Karel Lothrinský přenocoval se štábem svým na statku koleje Klementinské v Tuchoměřicích, avšak již o druhé hodině s půlnoci, ohrožován jsa nepřítelem, ustoupil s vojskem na Bílou horu, odkudž pak 1. května táhl chvatně Prahou za město a obsadil výšiny na východ od Nového Města Pražského. Nepřítel táhna v patách za naším vojskem, obsadil Tuchoměrice i Bílou horu a následujícího dne i návrší u Podbaby. Rychle byly všecky městské brány k té straně hledící uzavřeny, hradby a náspy od měšťanů a židů opravovány a četným vojskem obsazeny: byloť rozloženo od vrcholu Petřína až k vratům jesuitské zahrady deset tisíc mužů. Most, který přes Vltavu u invalidovny byl vystavěn, rychle byl stržen. Invalidé byli všichni do Benešova posláni. Dne 5. května generál Königseck přitáhnuv s oddílem svým z Brandýsa, stanul nejprve na Proseku, odkudž za svítání k ostatnímu vojsku přirazily Nepřítel, vystavěv si u Podbaby dřevěný most, překročil řeku. Šestý den měsíce května, pátek, byl pro nás velice nešťastný; byloť za svítání pozorováno, že nepřítel vystoupil na vrchy nad Trójou a Bubny. Tu teprve vojsko naše, strhnuvši za svítání chvatně stany (vyjímajíc stany tří nebo čtyř pluků), do Benešova je odvézti dalo. Ostatně nebylo téměř nic podnikáno, co by příhodno bylo vzhledem k hrozícímu nebezpečí; domnívaliť se klamně všichni, že nepřítel nepostupuje za tím účelem, aby svedl bitvu, nýbrž aby v Novém Kolíně zabral spíži tam nahromaděnou, a takž jezdci naši odcházeli do Prahy opatřit koňům svým píce, a totéž činili četní pěší vojíni, aby se ve městě zásobili potravou, ostatní pak vařili sobě v táboře oběd týmž časem, kdy mělo bojováno býti. Tu mimo nadání cestou, která od Brandýsa vede, valil se nepřítel a byl spatřen, kterak návrší, která naši obsazena měli, snaží se obejiti: i bylo náhle voláno do zbraně, ve zmatku rozlit po zemi připravený oběd, seřazen narychlo válečný šik, na nějž však nepřítel neudeřil z čela, nýbrž na pravém boku udatně podnikl útok kolem 9. hodiny ranní. Z počátku až do druhé hodiny bojováno bylo šťastně s dobrým výsledkem našich zbraní, neboť levé naše křídlo zatlačilo pravý bok nepřátelský (jemuž velel vojevůdce Bevern) do té míry, že nepřítel na té straně ustoupiv, téměř mimo bojiště se nalézal. Mezí tím Schwerin obrátil veškeru ostatní sílu z nenadání na opačné křídlo, dělovou střelbou je krutě potíraje, a hle, jezdci naši, mužové zajisté nejvybranější, kteří poblíž stáli, sotva že dvakrát na ně bylo útočeno — nevím, jakým nešťastným osudem se to stalo dali se na utěk ; z útěku tohoto radující se nepřítel obořil se prudčeji na. pěší zástupy a žalostně je potřel, tak že o pul drahe hodině odpolední veškera pěchota, zbavena jsouc ochrany jizdy, jako splašené stádo beze všeho pořádku kde kterou branou do města prchala, tak že utíkajícím ledva brány městské stačily. Větší část jízdy s částí pěchoty přes Nusle k Benešovu ustoupila. Prozřetelnosti Boží děkujeme, že nepřítel vítězstvím zpitý nepronásledoval prchajících až do města, jakož, byl mohl, bylť by se jinak i města zmocnil Toho však velice litujeme, že Brown, raněn byv kulí do stehna, v této nesnázi nemohl hned přispěti. Ve čtvrt na tři ustal boj na obou stranách, nepřítel shledával kořist a zmocnil se všech stanovisek našinců, vyjímajíc Žižkov. Po čas bitvy vystavena byla ve chrámech Nejsvětější Svátost, před níž vždy dva a dva pobožnost jsme konali. Po bitvě ranění vojáci, pokud mohli, do města se plazili; toho dne bylo v akademických školách uloženo 300 druhého dne 600, třetího pak, když i Žižkov po krutém boji nám byl vyrván, 400 raněných. Potom byly všechny brány městské uzavřeny, hradby všude děly a strážemi obsazeny, a utichl všechen zvuk zvonů i bicích cimbálů hodinových, jakož zvykem jest ve městě obleženém. Než brzy dostavil se trubač nepřátelský, který žádal drze. aby se město s celou posádkou vzdalo. Mezi tím nepřátelé horlivě pochovávali mrtvoly svých i našinců, slavnostní ohně však sobě ku slávě, nám na potupu pálili kolem celého města, kteréž od tohoto dne zcela obklíčili, rozloživše se kolem něho táborem, a započali místy náspy pro děla navážeti. Čím pak byla zásoba potravin skrovnější a stůl chudší, tím větší strach šířil se v domech i po městě. Za nedlouho nastal nedostatek stříbrných peněz, i byly vymáhány půjčky peněz ode všech klášterů a ovšem i od nás, když však ani tyto peníze k výživě posádky, jíž bylo 54 tisíc, nestačily, sebrán byl také z chrámů čistší cín, z něhož bylo nutno nezvyklou minci raziti. Velice bylo domu našemu na obtíž, že bylo do chodeb našeho domu dováženo bezpočtukrát na tisíce sudů naplněných pšeničnou moukou a odtud zase za pozdní noci s velikým hlukem vyváženo. Brzo počali jsme míti nedostatek masa, poněvadž úřady zemskými i arcibiskupem bylo zakázáno prodávat kterýmkoliv řeholníkům za sebe vyšší cenu maso, tak aby. maso, jehož se řeholníci z dokonalosti řeholní zdržovati měli, poskytováno býti mohlo raněným i zdravým vojínům Ba i veškery zásoby potravin, vyjímajíc toliko mouku žitnou, musili všichni snésti na radnici, z toho pak opět za peníze zpět si kupovati musili, když čeho potřebovali, aby tak peníze k válce potřebné se sešly; z té příčiny i chleba pšeničného jsme se zdržovali. Od 6. až 30. května nepřítel na sousedních vrších tiše ležel, tohoto však dne, bylo to v pondělí svatodušní — právě o půl noci, když tvrdé jsme spali, započalo prudké dobývání města, neboť z pěti stran házel nepřítel do měst Pražských nad míru četné třaskavé pumy, žhavé koule, železné koše a smolné věnce: zachvělo se náhle celé město a obyvatelé ze spánku vyburcovaní hasili vznikající na různých stranách ohně. Vzplanuly na několika místech zároveň budovy posvátné i soukromé, jež hasit bylo nesnadno, neboť kde se vzmohl oheň do té míry, že mohl být od nepřítele zpozorován, tam tím hustěji dopadaly pumy, aby se místu tomu měšťané a vojáci přiblížit nemohli. Oheň tudíž zachvátiv střechu, neuhasí dříve, leč když byl strávil vše. co se dalo. Aby nebezpečí ohně nebylo tak veliké, bylo rozkázáno, aby střechy dřevěné co nejdříve byly sneseny a půdy domů vodou hojně zásobeny. Také kopule chrámu sv. Salvátora, před tím toliko šindelem krytá, pokryta byla nyní bílým plechem, nákladem 700 zl. rýnských. Na náměstích a ulicích byla dlažba vytrhána, aby pumy. do kypré půdy se zarývajíce, obyvatelstvu nebyly tolik nebezpečny. Nicméně tímto opatřením nebylo možno zhoubnému účinku pum zcela zabránit, tak že bezmála tisíc obyvatelů obojího pohlaví o život nebo k těžkému úrazu přišlo. Aby před takovýmto nebezpečím byl uchráněn, rozhodl se vévoda Karel Lothrinský, necítě se ani v rozsáhlém domě hraběte Gallasa dosti bezpečným, že přestěhuje se do našeho domu. Rychle tudíž opustili kněží i frateři naši svoje světnice a směstnali se v malých zastrčených jizbách a skladištích kongregací. Hned také pobočník vévodův určil v nejdolejší chodbě poblíž fortny místnost pro jídelnu, jinou pro poradní síň, jinou pro válečný archiv, jinou pro denní pobyt vévodův, a konečně jinou pro ložnici jeho, kterážto poslední místnost nad to hojnými břevny, trámy, prkny a jinými podobnými věcmi hojně byla obložena, aby vévoda byl v bezpečí Prvého června o 5. hod. odpolední přibyl vzácný host náš se všemi svými radami, důstojníky, sekretáři a sluhy. Jemu aby byli na blízku, nebo spíše, aby měli bezpečnější bydliště, i také sami královští princové, kurfiřta saského synové, se zástupem svého komonstva, jakož i jiná knížata, generálové, vyšší hodnostáři vojenští i civilní, dále hrabě Hatzfeld, vicepraesident repraesentací království Českého s manželkou, ženským služebnictvem, sekretáři a písaři, král.rychtáři Pražských měst s manželkami a dítkami, konečně mnohé jiné osoby vojenské i civilní nahrnuli se do koleje Klementinské v takovém množství, že nestačily pro ně síně v přízemí a v obojím poschodí ohromné této budovy, tak že i horšími místnostmi a dílnami fraterů musili se spokojiti. Nebude nemístno podati zde seznam hostí aspoň nejvznešenějších, neboť tolik a takových obyvatel Klementinum nikdy nemělo, a myslím, že nikdy již míti nebude Hned u fortny bylo sto mužů se setníkem, kteří střídavě v jednotlivých hodinách denních stráž konali, v dolejší chodbě byli sám nejjasnější vévoda a válečný jeho rada de Weiss, sekretář vévodův rytíř z Eckelů a jiní čtyři plukovníci různých pluků, pobočníci vévodovi, dále kníže Zweibruckenský, knížata Würtenberg a Eszterházi, generálové Luchesi, Kheil a Kónigseck, z nichž první byl velitelem jízdy, oba poslednější pak veliteli pěchoty, rytíř z Walterů, plukovník dělostřelectva. Dále hrabě z Hatzfeldu s manželkou, Wernier, kr. rychtář Starého Města s matkou, manželkou a dětmi; v dílně fratera truhláře bydlil ctihodný lektor theologie řádu sv. Františka reform, a posléze ve svatyni sv. Eligia a v ambitech byli dvořané knížat, pážata, sekretáři a jiní úředníci a sluhové. V prvním poschodí v síních provincialových bydlili oba sašti princové Xaver a Karel, hned vedle vévoda Modenský, dva polští knížata Šulkavští a jiní generálové: Althan, Stambach, Clerici, de Wille. de Bellegard, Wallfersdorf, Dallo. Spada. Targo. V kapli sv. Kříže dva generálové, kteří denně po dvou se střídali, aby v radě vévodově zasedali. Dále hrabata de Briel Sas. Hartman, kr. rychtář Nového Města, plukovník Kolowrat, a dva adjutanti vévodovi: hr. de Maldegen a de Masteia. Nadto tři dvořané vévody Modenského: hrabata Munarini, Poschetti a Valotti, konečně osm polních missionářů. Ačkoliv ve druhém poschodí mnohé síně trámy, hnojem a pískem (na ochranu dole bydlících knížat před dělovými kulemi tak byly naplněny, že se ani za byty nehodily, přece v tomto poschodí bydlili: dvořané saských princů, pážata, šlechtici polští v našem vojště dobrovolně sloužící, ba i sám nejvyšší strážmistr pluku vévody Karla, baron Frauendienst. a veliký počet písařů a notářů plukovních a jiných toho druhu lidí při válečné kanceláři zaměstnaných. Konečně v podkroví, ba i v oné nejhořejší chodbě (kterou nazýváme chodbou P. Arriagy) ubytovalo se 100 mužů s důstojníkem za tím účelem, aby hasili, kdyby někde koule nepřátelské zapálily. Naše kuchyně hostila kuchaře knížat a vznešených pánů, jakož i ženy jídla vařící, tak že nezbylo pro nás v ní místa, kde bychom sobě pokrmy strojili, i musili jsme je vařiti v dílné kovářské. Kromě nápojů byla nám dávána skrovná potrava, která k ukojení hladu zcela postačovala, poněvadž náš superior kořenil ji láskou a vlídností svou. Byla sice v domě našem taková zásoba krmného dobytka, že bychom bývali daleko lépe stravovati se mohli, kdybychom nemusili věci své dodávati na stůl urozených svých hostů ; mnozí z nich sice ze svého, mnozí však i z našeho byli živi; chleba pšeničného, který nám byl zapověděn, požívali oni skorém bez výjimky. Než není, proč bychom si stěžovali, že vévoda Modenský se svým komonstvem (vévoda vše hojně zaplatil) a jiní z našich zásob brali, bylo nám za to dovoleno chovat hovězí dobytek, což všem jiným bylo odepřeno. Vzácní naši hosté jednak u stolu nejjasnéjšího vévody, jednak každý ve svém pokoji, jednak konečné, a to velmi mnozí, ba i oni vysocí důstojníci, kteří ob den ve službách nejvyššího vojevůdce zde se střídali, bud ve společném našem refektáři, nebo i v otevřeném ambitu obědvali a večeřeli, zmíněný kněz ze řádu františkánského a polní kněží u téhož stolu jako my se stravovali. Podotknout sluší, že náš dům po šest týdnů dnem i nocí byl otevřen — ač u brány četná stráž stála — všelikým lidem obojího pohlaví, jakéhokoliv věku, náboženství a stavu; přicházeli sem muži, ženy, židé, vojenští zběhové, viníci a z viny podezřelí, také i parlamentáři nepřátelského vojska, měšťané a vojíni ke svým velitelům a představeným, zde také projednávány byly veškery záležitosti válečné i jiné, které se města a vojska týkaly. Vévodovi a jiným vojenským generálům a důstojníkům sloužena byla často o 11. hod. mše svatá v kapli sv. Eligia. Prokazovali jsme pak jim i sluhům jejich všeliké služby v hojné míře, všem poskytujíce nábytek, nářadí, nádobí, chléb, palivo atd., čímž stalo se, že sám vévoda a jiní knížata s námi důvěrně obcovali, s námi rozmlouvajíce a nás o radu se dotazujíce, ke svým rozmluvám nás zvouce a naše příbytky často navštěvujíce. Když u večer litanie ke všem svatým jsme říkali, oni s námi se modlívali. Někteří z nich. i když jsme stolovali, k nám přicházeli; důvěrné toto obcování způsobilo, že mnohá vznešená knížata a vysocí důstojníci vojenští se zvláštní důvěrou záležitosti svědomí svého našim kněžím zjevovali. Přede vším však získal si u nich veliké obliby svojí úslužností, ochotností a laskavostí superior našeho domu. P. Baltasar Lindner, jenž často k jejich stolu byl zván. neboť všem líbila se milá pokora tohoto muže a jemný způsob obcování, tak že jej považovali za sobě rovna. Chystal se sice zmíněný právě rektor v den bitvy u Prahy, že město opustí, avšak vojsko s bojiště prchající — či spíše prozřetelný Bůh —- byl příčinou, že nemohl z města již se dostat, což bylo k našemu prospěchu, neboť jeho přítomnost byla v pohnutých těchto okolnostech našemu domu velice prospěšná, ba nutná. A kterak si laskavé úslužnosti jeho a ostatních kněží z našeho řádu vznešení hosté naši vážili, s dostatek vysvítá z listu P. Ignáce Kampnmillera, zpovědníka císařovnina, rektorovi Klementina zaslaného, jejž doslovně zaznamenávám: „Reverende in Christo Pater Rector' Augusta de singulari charitate et religiosis obsequiis edocta. quae R. P. Rector et reliqui Patres obsidionis tempore in Collegio Clementino commorantibus prineipibus, ducibus et reliquis prompte et alacriter impenderunt, in mandatis mihi dědit, ut hasce ad Reverentiam Vestram exararem, et quam grato obstrictoque animo ea cum Augusto Conjuge acceperit, aperte contestarer, ad-promittit vicissim, si quando ťoret occasio, gratiam suam et bene-volentiam regiam" Ostatně, ačkoliv dům náš ve středu Pražských měst ležící zdál se být dosti v bezpečí, přece nebyl tolik vzdálen, aby kule nepřátelské jej zasáhnout nemohly; prorazilo třináct žhavých kulí střechu a zdi její (nikoho však nezranily); jedna z nich dopada na věž sv. Klementa, ihned ji zapálila; oheň však byl v čas uhašen; nad to dvě ohromné pumy praskly, chrlíce oheň, nad naším domem. Konečně dne 19. června (byla toho dne 3 neděle po sv. Duchu) o druhé hodině s půlnoci přišla do města a brzo i do koleje naší venkovanka, která přinesla zprávu, že byl nepřítel předevčírem od Dauna u Kolína poražen.