Najdi tambora - Praha Štěrboholy 1757

Allons, kdo kuráž v srdci má, na marš do pole se s námi dá, krásné krajiny tam pozná. Tahle verbířská písnička přivedla do řad habsburské armády dva bratry - Ignáce a Kyliána. Teď se po letech hledají v okolí Prahy před bitvou 6.5.1757.......

 Ať nám dlouho žije

naše císařovna Marie Terezie!

Vivat Vivat Vivat!

 

Allons1, kdo kuráž v srdci má

na marš do pole se s námi dá

krásné krajiny tam pozná.

 

Ať nám dlouho žije

naše císařovna Marie Terezie!

Vivat Vivat Vivat!

 

Slyším dobře? Nebo se mi to jen zdá? Ne, slyším dobře – jeden z mých kamarádů na stráži si prozpěvuje verbířskou písničku. A zrovna tuhle písničku! Tu, kterou to pro mě a mého bratra všechno vlastně začalo. A zrovna tady, poblíž Prahy, kde jsem se narodil a kde snad ještě žijí moje rodiče a můj mladší bratr Kylián. No je to už dávno. Jak dlouho vlastně sloužím? 13 let? Ano, už 13 let jsem vojákem v pěším pluku polního maršála Broune. Když si vzpomenu, jak velký kus světa jsem s habsburskou armádou prochodil. Bavorsko, Nizozemí, Francie, Německo. Mašírovali jsme hezky pěšky a byli jsme rádi, že nám nohy slouží. Měl jsem štěstí. Byl jsem v pěti bitvách a kromě škrábnutí na hlavě jsem nebyl vážněji zraněn. Vloni jsme dorazili do Čech – po 12 letech jsem zase stál na rodné zemi. Budyně – tábor celé armády a pak bitva u Lovosic. Vydrželi jsme – poprvé jsme dokázali být vcelku rovnoceným protivníkem slavné pruské armády Friedricha II.

Ta písnička! Ta písnička! Proč mi stále zní v hlavě? Nebýt jí, kde bych asi dnes byl? Určitě ne na přední stráži poblíž Hloubětína. Poprvé jsem jí uslyšel v Praze před 14 lety. Mě i mému mladšímu bráškovi Kyliánovi se moc líbila a tak jsme si jí prozpěvovali celé dny, když jsme hrdě pochodovali za verbířem a jeho doprovodem. Co se nás tatínek i maminka nahubovali, kolik nám naložili na zadek. Nic naplat! Já chtěl střílet a můj mladší bráška bubnovat! Už od malička toužil stát se bubeníkem – vojenským tamborem. Učaroval mu premovaný kabátec, zlatem třpytící se buben s erbem majitele pluku a paličky ze vzácného dřeva. Úplně ho fascinovalo, když tambor zavířil paličkami a vše ihned ztichlo, vojáci se stavěli do pozoru a věděli podle zvuku bubnu, co mají dělat. Kolikrát mi večer vyprávěl, jak je tambor tím nejdůležitějším mužem u jednotky. A já zas jemu vyprávěl o svých ideálních zásazích z pušky. Kolik terčů jsem trefil a kolik divoké zvěře jsem ulovil. Náš tatínek byl členem pražské měšťanské městské gardy a chodil střílet na střelnici na Střeleckém ostrově. Někdy nás bral sebou, ale nikdy nám nedovolil se ke zbraním ani přiblížit. Jak jsem mu záviděl. A ta touha po střelbě mě vlastně navlékla vojenský kabát. Když mi bylo 18, chtěl můj otec, abych se zaučil v obchodě a poslal mě s formanem na nákup do Bavor. Měl jsem doručit psaní a peníze mému strýci a zpět přivézt zboží. Po cestě tam jsme se zastavili v jednom zájezdním hostinci a jako naschvál tam byla větší společnost lovců. Dal jsem se s nimi do řeči. Všichni se chlubili svými úlovky a zásahy a i já jsem se chlubil – svými vymyšlenými zásahy. A přehnal jsem to. Vsadil jsem se o všechny otcovi peníze s celou společností, že na 100 kroků dokáži trefit arch papíru skrz ucho u korbelu. No a netrefil jsem. Korbel se rozletěl na tisíc kousků. Peníze byly pryč a já stál uprostřed smějící se hospody. Utekl jsem ven a utíkal tak dlouho, dokud jsem neupadl. Nevěděl jsem, kde jsem, ani kam mám jít. Byla tma. Přespal jsem v lese a ráno šel po silnici dál, až jsem dorazil do městečka. Sotva jsem prošel bránou uslyšel jsem tuhle písničku:

„ Ať nám dlouho žije

naše císařovna Marie Terezie!

Vivat Vivat Vivat! „

V té chvíli mi připadalo, že nechat se naverbovat, je moje jediné možné východisko. Domů nemůžu, peníze nemám. Podepsal jsem, vypil máz piva a sklenku kořalky, stisknul v ruce první žold a usnul na verbířském voze. Jak mi tak před očima probíhal můj život. Co asi můj mladší bratr dělá? Co moje rodiče? To vše mi táhlo hlavou, když jsem stál v Hloubětíně na předním postu a koukal ku Praze. Vtom se ozvalo od vedlejšího postu: „Wer Da? Parole?“2 a odpověď. To mě docela probralo z mého snění. Za chvilku jsem uviděl blížící se postavu důstojníka. Zaujal jsem proti ní předpisový postoj a také zavolal : „Wer da? Parole?“ . Okamžitě jsem dostal správnou odpověď. Postavil jsem se do pozoru a důstojník přišel až ke mně. Byl to velitel stráží, náš nový hauptmann3. Přišel k našemu battaillonu4 teprve nedávno. Dřív prý sloužil někde v Nizozemí u pluku Wied. Koupil si hodnost hauptmana u regimentního agenta ve Vídni.

Vytáhl lejstra a chtěl si ověřit, jestli na mém postu stojí správný, podle rozkazu přidělený, voják. Přečetl moje jméno a zarazil se. „Wonasek? Kylian Wonasek?“ zeptal se. „Ne.“ Odpověděl jsem. Jmenuji se Ignác Wonasek. Zkoumavě se na mě zadíval a povídá: „V mé bývalé kompanii u regimentu Wied sloužil také nějaký Wonasek. Říkali jsem mu Vocásek, protože stále chodil někde vzadu. Byl to tambor. Neznáte se?“. „To je můj bratr Kylián Wonasek“ odpověděl jsem. To přeci musí být on – vždy chtěl být tamborem. Osmělil jsem se a zeptal jsem se pana hauptmana: „Mohu promluvit pane?“. Pokýval hlavou, že ano. „Kdy jste viděl mého bratra naposledy? Je v pořádku? Nevíte, kde je teď?“ vyletělo ze mě. Zamračil se, ale odpověděl: „Tišeji, jste na stráži. Váš bratr je tamborem u regimentu Wied a ještě minulý měsíc byl na cestě se svým regimentem sem ku Praze. Já jsem jej rychleji, abych stihl převzít Váš bataillon. Teď už musí být někde tady v okolí se svým regimentem.“ Sotva to dořekl, otočil se a pokračoval v kontrole stráží.

To je novina! Štěstím jsem se málem rozbrečel. Můj bratr žije a je někde tady poblíž. Je také v habsburské armádě. Splnil se mu sen, stal se tamborem. Co ale na to moje rodiče? Žijí ještě?

Stál jsem na stráži, koukal směrem ke Praze a přemýšlel, jak to zařídit, abych bratra co nejdříve uviděl. A abych společně s ním navštívil své rodiče v Praze. Moc jsem toužil je vidět. Hlavou mi prolétlo včerejší pravidelné předčítání kriegsartikulů5 a generálního pardonu6. Generální pardon! To je ono! Sice opustím svoji jednotku bez povolení a bez průvodních listů, ale v tom zmatku, co tu nyní v okolí Prahy panuje, se snad ztratím! Najdu svého bratra tambora, oba navštívíme své rodiče v Praze a pak se zase vrátíme zpět ke svým regimentům. Když to praskne, můžeme využít generální pardon! To je ono! Hned, jak mě vystřídají na stráži, tak vyrazím! A začnu tady vedle v Kyjích a ve Štěrboholech. To by bylo abych bratra nenašel!

 

Jak to dopadlo? Chcete se dozvědět, jestli Ignác našel svého bratra? A chytili je hlídky?Stáhněte si geolokační hru „Najdi tambora Praha Štěrboholy 1757 v systému Geofun (www.geofun.cz) do svého smartphonu a pomozte Ignácovi hledat bratra Kyliána ve Šterboholech!

                                                                                                                                                                                                                    J.Sissak 2016

 

 

1z francouzštiny – volně přeloženo „ tak jedeme“

2německy – Kdo tam? Heslo?

3německy- kapitán

4německy - prapor

5německy - krisgartikuly – válečné články. V nich byly shrnuty jak povinnosti tak i tresty, stanovené pro armádu

6Marie Terezie pravidelně v době války vyhlašovala tzv. Generální pardon. Podle něj, pokud voják zběhl, nebo se ztratil, mohl se vrátit zpět ke své jednotce do data stanovéného pardonem a nebyl potrestán.

Pozn. "Wer da? Parole?" = "Kdo tam? Heslo?"